Brečeli jste někdy u některé foglarovky?

#1 | Vloženo 28. 8. 2009 9:56Omlouvám se za poněkud vtipný nápad, ale myslím to jinak vážně. Já brečel u smrti Bubliny a u toho, jak se ke konci Přístavu rozloučili dva kamarádi.

#2 | Vloženo 28. 8. 2009 10:14Já nikdy, i když mi to bylo třeba líto. Mě knížka nedokáže rozbrečet. Snad jen u jedné jsem měl kdysi slzy v očích. U Nonniho...

#3 | Vloženo 28. 8. 2009 10:46Ale to já taky Rychlonožko! =)

#4 | Vloženo 28. 8. 2009 11:55U Přístavu volá u konce... bylo to strašně smutný jak se loučili kamarádi, kteří věděli, že už se nikdy neuvidí, byl jsem na Foglara pěkně naštvaný, že to takhle dopadlo.

#5 | Vloženo 28. 8. 2009 13:43Myslím, že Foglar udělal dobře, že u všech svých knížek nenechal dobrý konec, protože ani ve skutečnosti nedopadne všechno dobře.

#6 | Vloženo 28. 8. 2009 15:06Já jsem taky u něčeho brečel, ale nevím u čeho. Asi u Chaty v Jezerní kotlině, když Ludva málem zemřel.

#7 | Vloženo 29. 8. 2009 20:41Jan
Jak u všech knížek nenechal dobrý konec? Většina dopadla dobře přece.

#8 | Vloženo 29. 8. 2009 21:31Kubino
Ještě jednou si pomalu přečti mojí větu a uvidíš, že jsem to myslel, jak to myslíš ty - že většina knížek dopadla dobře. Trošku špatně jsem složil tu větu, ale tys ji asi špatně přečetl nebo pochopil. :-)
Má dvojí smysl. :D

#9 | Vloženo 30. 8. 2009 13:44Tajemná Řásnovka - třetí kapitola, málem před chvílí.
Jako malýmu se mi to nelíbilo - ta knížka, dlouho jsem jí odkládal, skoro jsem jí nečetl. To jsem ještě neměl žádné životní zkušenosti, byl jsem malý chlapeček s názory, který měl třeba i ten kluk, šlechtic z knížky Sám sobě pomáhej na začátku a jak se na konci proměnil! Musely přijít samé rány, abych se změnil, změnil svůj náhled na život a svět a lidi kolem sebe. Ale já myslím, že většina z vás to nepochopí, proč ten Jindra utíkal z domova, co ho k tomu vedlo, pryč jen pryč... Celý se třese, neví proč... A já nejsem schopnej vám to vysvětlit a ani nějak nechci, to si musí prožít každý člověk zvlášť, i když mu to nepřeju.

#10 | Vloženo 30. 8. 2009 15:40Nebrečel jsem, ale byl jsem smutný, třeba v Chatě v JK, jak Ludva nechal Pavla být, a nevšímal si ho. Nebo třeba když se pohřbíval Bublinu, dojalo mne to jak byl ten pes přátelský když na něj RŠ vzpomínali.

#11 | Vloženo 10. 1. 2010 21:44Ahoj, mno, já si pamatuju, že asi ve třinácti jsem četl Chatu v jezerní kotlině, ale to jsem ještě nebrečel. Pak jsem se k tomu vrátil cca v sedmnácti, a nepamatoval si to, takže jsem se blížil k závěru, teď mě napadlo: no počkat, vždyť Ludva tam umře! A začal jsem intenzivně brečet, a brečel jsem celou dobu než jsem to dočetl. A na konci jsem samozřejmě zjistil, že neumřel, takže jsem si připadal jako úplnej blb :))), ale zážitek to byl vskutku nezapomenutelný. :)

#12 | Vloženo 11. 1. 2010 14:36Vítej. No nic proti ale v sedmnácti brečet? Já bych nebrečel, snad jen kdyby to tak dopadlo na konci.

#13 | Vloženo 11. 1. 2010 18:03Milý Rychlonožko, na brečení není věk omezen...

#14 | Vloženo 11. 1. 2010 19:13vím

#15 | Vloženo 11. 1. 2010 21:04Možná to bylo v šestnácti:)... ne, jako jasný, mě to taky docela pobavilo :D

#16 | Vloženo 20. 8. 2011 1:19Samozřejmě u Bubliny ve Stínadlech se bouřících - to se nedá zapomenout. Ještě dlouho jsem potom doufal a věřil, že se Bublina ve třetím díle - Tajemství Velkého Vonta - nějakým zázračným způsobem znovu objeví!

#17 | Vloženo 20. 8. 2011 8:24Obávám se, že kdyby se po roce obejvil, že by nevypadal zrovna na procházku po mateřské školce... =)

#18 | Vloženo 21. 8. 2011 3:05Říkám zázračným! Bylo mi osm a všechno se podřizovalo mému zármutku nad Bublinovým nešťastným a nezaslouženým koncem a toužebnému přání jej nějak zvrátit, i když už to nebylo dost dobře možné. Hodně jsem si sliboval od poslední kapitoly Modrý zázrak.

#19 | Vloženo 7. 2. 2014 18:29Zajímavý nápad na otázku. Ale jo, už mě rozbrečely. Někdy jsou ty knihy tak smutné a přitom vždycky tak hezké...