1. 2. 2014 | autor: Pavel Novotný | kategorie: RŠ a Stínadla | počet přečtení: 3197

Ze stránek nalezeného deníku I: Ve Stínadlech

Psal se podzim roku 2012. Na několika stínadelských zdech se objevila kopie dvou stránek jakéhosi deníku. Po přibližně roce a půl se nám naskýtá příležitost nahlédnout i na další strany zápisků jednoho pátrače, byť tentokrát jen v podobě počítačového přepisu. V první části se dozvíme o jeho seznámení se světem knih Jaroslava Foglara a též o první výpravě s kamarádem do Stínadel.

Dneska jsem se rozhod, že si začnu psát tuhle knihu. Nebude to kniha vymyšlená, ale pravdivá, o mně a mém kamarádovi Vaškovi a věcech, který jsme prožili. Je toho za poslední 3 měsíce tolik, že to musím sepsat, abych až budu starej, tak na nic nezapomněl, jak se to všechno seběhlo. Ale nejdřív o Vaškovi.

Je to můj spolužák a nejlepší kámoš, je neposednej, má kulatou hlavu plnou nápadů. Furt mě udivuje, protože ho napadaj věci, který nikoho nenapadaj. Třeba říká, že ho vůbec nebaví pařit hry na počítači nebo na plejstejšnu, protože je to pro b...e. Jednou mě řek, že jeho táta byl pankáč a že má ty nápady vod něj a že až bude velkej, tak bude jako jeho táta. Já jsem jeho tátu viděl, číro žádný nemá, je totiž plešatej, ale nosí divný kostkovaný kalhoty a velký boty a vytahanej svetr a vypadá jinak než třeba můj táta. A když si se mou povídá, tak nějak normálně.

Ale abych se vrátil k Vaškovi. Jednou byl dlouho nemocnej, tak jsem mu furt psal na fejsu a on mi skoro neodpovídal. Jenomže teď musí furt číst nějakou knihu a že až přijde do školy, tak mi ji ukáže. To mi bylo divný, proč leží v knihách, když je to taková nuda a proč si se mnou nechce psát a myslel jsem si, že se mnou už nechce kamarádit. Ale nebylo to tak. Když přišel Vašek zase do školy, hrnul se ke mně jako vždycky, pomrkával a chechtal se. To budeš čumět, říkal mi furt, ale nic nechtěl říct. Až po škole, když jsme šli domů, ukázal mi bichli, kterou bych snad nikdy nepřečet jak byla tlustá. Jmenovala se Dobrodružství v temných uličkách a napsal ji Jaroslav Foglar. Chápeš, lomcoval se mnou, když jsem na ni zíral. Dobrodružství v temných uličkách, co můžeme spolu zažít na vlastní kůži. Tak jsem se dozvěděl zamotanej příběh klubu Rychlých šípů, co chodili do Stínadel a pátrali po ježkovi v kleci a taky o Vontech.

A co Vašek ještě udělal? Na google mapách našel místo, nějakou ulici, která se jmenuje Ve Stínadlech. Chápeš? Chechtal se, je to někde tady a my tam klidně můžem jít a celý to vidět na vlastní oči. Moc mě to nejdřív nenadchlo, ale když jsem večer pučenou knihu začal číst, byl jsem z toho úplně hotovej.

A tak jsme se smluvili a jedno odpoledne už nevím, kterej to byl den, jsme vyjeli metrem do Prahy. Bylo to poprvé, co jsem s kámošem cestoval jinam než do multikina. Vystoupili jsme na stanici Staroměstská a vydali se hledat tu ulici Ve Stínadlech. Měli jsme vytištěnej plán, ale moc jsme se v něm nevyznali. Párkrát jsme se zeptali na tu ulici Ve Stínadlech kde jako je, ale nikdo nevěděl. Tak jsme přišli až na Haštalské náměstí a tam to bylo. Taková nezajímavá krátká ulička. Ale když jsme jí prošli, před náma byl takovej starej barák, opuštěněj a špinavej, vypadal strašidelně a dobrodružně. Ty brďo, to je jak ten Kocouři Hrádek, řek Vašek. Nevěděl jsem ještě, co říká, protože jsem neměl knihu ještě zdaleka přečtenou a vo Kocouřím hrádku se píše až v Tajemství Velkého Vonta. Řekli jsme si, že tomu tak budeme říkat. Vašek tam chtěl vlízt, ale já se trochu bál a tak jsem mu to rozmluvil.

Chodili jsme okolo uličkama a moc se nám tam líbilo. V ulici Řásnovka jsme našli nasprejovanej obrázek ježka v kleci a ještě nápis křídou: Nechceme světlá Stínadla! Tak to jsme teda fakt asi ve Stínadlech! Ale Vonty jsme žádný nepotkali. Ale to bylo asi dobře, kdyby byli jako ty v knížce, určitě bysme dostali do huby. Řek jsem Vaškovi, že už třeba žádný Vontové nejsou. A kdo teda asi nasprejoval toho ježka a čmáral tady křídou po zdi, ty chytráku? Utrh se na mě Vašek. Pak říkal, že když byl táta mladej, bylo pankáčů všude plno a dneska jich je málo, třeba je to s Vontama taky tak. A tak jsme si řekli, že je sem budeme chodit hledat.

Večer, když jsem šel spát, přišlo mi to fajn, že jsme našli Stínadla. A než jsem usnul, představoval jsem si, jaký bysme mohli zažít dobrodružství. Ještě jsem chvíli četl knihu a v noci se mi zdály sny, něco z knihy a něco z těch uliček, co jsme prolézali.

Výše uvedený text zápisků nebyl jazykově nebo stylisticky upraven, foglarweb není jeho autorem. Ilustrační obrázky jsou z archivu webu a nebyly původní součástí deníku.