14. 9. 2019 | autor: Václav Levý | kategorie: RŠ a Stínadla | počet přečtení: 1718

Zamyšlení nad výtvarným projevem kreslířů RŠ: Nevděčná mezihra Václava Junka a Bohumíra Čermáka

V druhém z řady článků věnovaných kreslířům Rychlých šípů se budeme zabývat období, kdy Jaroslav Foglar a Jan Fischer přerušili spolupráci. V důsledku toho se na tvorbě několika dalších dílů seriálu podíleli dva noví výtvarníci – Václav Junek a Bohumír Čermák.

Dr. Fischer se s námi nepohodl z malicherné příčiny, jejíž vina ležela ještě v něm! Odmítl s neuctivým vyjádřením se s Šípy dělat! Čekali jsme, že se umoudří, on však nepřišel a domníval se, že snad Hlasatel nevyjde. My ale v největší tísni nalezli náhradníky – a když dr. Fischer ani do nejzazšího termínu kreslit nepřišel, byla kresba zadána panu Junkovi. Dr. Fischer se u nás více neukázal… Tak alespoň vysvětloval Jaroslav Foglar 7. května 1941 v dopise vynikajícímu výtvarníkovi Bohumilu Konečnému – Bimbovi roztržku s prvním kreslířem Rychlých šípů.

Jaká byla příčina rozkolu, to nevíme. Pravda je, že poslední fischerovský příběh v Hlasateli (RŠ ukazují své umění) se poněkud odlišuje svým stylem. Jako by se pan Fischer nemohl dostatečně soustředit, jako by mu práce nešla dost dobře od ruky a neuspokojovala ho…

Václav Antonín František Junek se narodil 16. srpna 1913 v Kladně. Jeho otec byl úředníkem při zdejším dole Jan a dědeček byl horníkem; maminka pak byla dcerou kladenského hutníka. Přesto (nebo právě proto) pocházel z velmi chudých a bídných poměrů. Václav se začal učit v tiskárně, ale (jistě nejen) kvůli možné otravě olovem přešel na UMPRUM v Praze (1934–1937), kde učil také profesor J. Benda (1882–1970). Poté přestoupil na AVU (1937–1940, 1945 ukončil studium diplomem); zde se setkal také s vyučujícím J. Obrovským (1882–1949). Od roku 1939 byl poprvé ženatý a založil rodinu. Také proto byla pro něj spolupráce s novinami a časopisy diktována prostou snahou se uživit. Jeho oblíbeným námětem totiž byly (nepříliš komerční) lodě a moře; podnikl několik studijních cest do Středomoří a na Balkán. Maloval také ale litografie s tematikou svého kladenského rodiště. K roku 1947 mezi jeho významné práce patřily V lomu, Kluziště, Dělnický vlak, Svačina, U pece, či Voraři… Protože často pobýval v Kersku, ocitl se v Hrabalových Slavnostech sněženek (Pani, já jsem akademickej malíř, já žádný prdýlky nespravuju. Já jsem udělal slabikář pro děti a ty se podle něj učej už deset let.). Měl řadu samostatných i společných výstav, mimo jiné v Praze, ale také na Kladně. Zemřel 29. ledna 1976 v Praze.

Práce na Mladém hlasateli byla v plném proudu a náhlý odchod hlavního kreslíře způsobil problémy. Námět, scénář a výtvarná podoba každého dílu seriálu musely být hotovy nejdéle za týden. Mladý Václav Junek, pracující v té době v Melantrichu, měl snad ještě méně času – a k tomu dostal zcela nepříjemnou úlohu. Musel totiž kreslit ne podle sebe, ale co nejvíce se přiblížit stylu Jana Fischera. Co se stalo? Podle všeho dostal k nahlédnutí několik posledních příběhů Rychlých šípů, aby je okouknul. Jak už jsme si říkali minule, závěr Fischerova období se nesl v odstínech žluté a okrové – a přesně na toto výtvarné pojetí pan Junek navázal. Jenže se blížil samotný zánik časopisu ze strany okupačních orgánů. Václav Junek tak zvládl nakreslit pouhých osm pokračování. Vyjít jich navíc stihlo jenom šest!

Během této krátké doby se prudce změnil výtvarný projev kreslíře. Především v první epizodě (RŠ u výbuchu patrony) se pan Junek těžce hledal. Pod časovým a stylistickým tlakem má jeho úplně první práce na seriálu ještě mezery. To se ale rychle měnilo a poslední dvě příhody (RŠ pletou sítě a RŠ na výzkumech) jsou již na velice dobré úrovni.

Jednou z mála postav, kde mohl Václav Junek uplatnit (při zachování stylu) svou invenci, je Bambus. Ten se také objevuje ve většině příhod. Pokud to bylo jen trochu možné, nechal Bambuse v popředí, zdůraznil jeho přítomnost. Je to logické. Bambus byl jenom jeho a nemusel se v jeho případě na nikoho ohlížet!

Ve druhé epizodě (RŠ zkoušejí nového člena) se kromě Bambuse uplatnila také klasická fischerovská reálie – příměstská periferie se vším, co k ní patří. Zde pan Junek nejvíce převzal ze stylu svého předchůdce. V následujících příbězích potom městské prostředí více potlačil a soustředil se na charakter postav. Více než zdařile také navázal na Fischerovu práci se světlem, tmou a vůbec stínováním (RŠ zachraňují kočku), kde zajímavě zdůraznil svit měsíce.

V předposledním příběhu (RŠ pletou sítě) se pak již Václav Junek zcela vymanil z Fischerova žlutého období a vnesl více vlastních představ. Rozhodně k dobru věci. Pěkně jsou třeba znázorněna vrata dvorku, kde se Dlouhé Bidlo převléká – jsou jiná než od pana Fischera, jsou Junkova. Že si tyto (a jiné) drobné posuny mohl dovolit, svědčí o důvěře Jaroslava Foglara v jeho práci. Dokazuje to také poslední – a asi nejlepší Junkova příhoda, totiž RŠ na výzkumech.

Zatímco Jan Fischer znázorňoval nízký smrkový les a nechal se od něj odvrátit jen tehdy, kdy to požadoval scénář, Václav Junek ve své kresbě precizně zachytil voňavý bor se všemi rostlinnými patry. Je to pohled přímo do třeboňských (i jiných) hvozdů; jsme vtaženi do samotného lesa a přímo cítíme křupání borových větviček, praskání křoví, šelest zvěře a svěžest pryskyřice. (Že by ale měl být Bublina na vodítku, to jaksi Šípáky nenapadlo. Je to totiž šelma a může (beze srandy) ublížit zvěři. Už jenom ten jeho pokec s veverkou na třetím obrázku je dost na hraně…)

Po zrušení Mladého hlasatele již Václav Junek na Rychlých šípech téměř nedělal. S Jaroslavem Foglarem ale ještě po válce úspěšně spolupracoval na seriálu Za poklady starých Inků. Zde si již mohl hrát na vlastním písečku, prosadit se svým stylem. Nemusel již nikoho kopírovat, a tak patří Inkové k rozhodně nejlepším komiksům ztvárněných podle Foglarových scénářů. Alespoň pokud jde o výtvarnou stránku.

Proč téměř? Namaloval totiž jednu ze tří variant obrazu, kde se Rychlé šípy z věže dívají na Stínadla. Bohužel jeho dílo, stejně jako to vytvořené Bohumírem Čermákem, bylo ukradeno a zmizelo. Přežil tak pouze Bimbův výtvor.

Jaroslav Foglar nějakou dobu zkoušel po zániku Hlasatele prosadit Rychlé šípy ve Slovíčku, což byla dětská příloha deníku České slovo. Protože vztahy s Janem Fischerem se ještě nezlepšily, oslovil jako kreslíře Bohumíra Čermáka.

Bohumír Čermák se údajně narodil 14. října 1910 v Praze. Byl žákem malíře PhDr. Zdeňka Rykra (1900–1940) a prof. Emila Kotrby (1912–1983). V roce 1947 působil v Kostomlatech u Nymburka (nedaleko Kerska…). Na svém kontě měl již tehdy řadu výstav. Byl ilustrátorem, kreslířem i malířem. Užíval i pseudonymu Mirek Čermák (při kresbě Svorných gambusinů). Zemřel v roce 1973.

Pan Čermák nejprve dodělal příběh započatý Václavem Junkem. Jeho dvě epizody (RŠ ve skalním obydlí a RŠ prchají ze skal) mají určité problémy. Právě ty, které měl Václav Junek – Bohumír Čermák měl za úkol napodobit svého předchůdce. Snad proto, že (zřejmě) měl k disposici více času, tento úkol se mu docela povedl. Horší je to se samotnými náměty. Zdá se, že Jaroslavu Foglarovi zde došel dech a rozepsaný příběh se snažil co nejrychleji improvizovaně ukončit.

Pro Slovíčko pak Bohumír Čermák realizoval scénář k příhodě RŠ cvičí. Fischerova stylu se zde držel jen okrajově, a co nejvíce to šlo, tak nechal prostor pro vlastní nápady a svůj osobitý přístup. Díky tomu vznikla jedna z nejzdařilejších epizod seriálu vůbec. Pro každého člena klubu vytvořil vlastní jedinečnou charakteristiku a to včetně psa Bubliny. Oproti Václavu Junkovi se mu zde o něco lépe povedlo vyjádřit napětí a pohyb. Nízko letící ptáci, mraky v pozadí, tlumené světlo a jen lehce zvýrazněná stébla trávy dávají tušit změnu počasí; vzduch je v pohybu, ale ještě ne natolik, aby to kresbě překáželo…

Jak už bylo řečeno dříve, prvních deset příhod Rychlých šípů má několik verzí. Tu druhou začal dělat Bohumír Čermák. Zpracoval ale jen první epizodu – poté se evidentně Jaroslav Foglar a Jan Fischer usmířili. Díky tomu po válce znovu pokračovali ve své spolupráci… S Bohumírem Čermákem se ale Jaroslav Foglar (podobně jako s Václavem Junkem) nerozešel – ilustroval tak knihy Boj o první místo (již 1940), Když Duben přichází, Hoši od Bobří řeky, Zápisník 13 bobříků a byl kreslířem Svorných gambusinů.

Bohužel se (ne)povedl smutný kiks – Václav Junek nebyl uveden jako autor (Kresba archiv Mh.) a při otištění příhody RŠ cvičí byl chybně jako kreslíř zapsán Jan Fischer a ne Bohumír Čermák.

Václav Junek i Bohumír Čermák dostali jen malý prostor a čas. Byli velmi omezeni tím, že museli napodobovat výtvarné pojetí svého předchůdce. Přesto se jim práce podařila. Můžeme jen litovat, že nestihli udělat ještě větší dílo a že nedošlo k prohloubení jejich spolupráce na Rychlých šípech mezi nimi a Jaroslavem Foglarem.

Seznam použité literatury

1. FOGLAR, Jaroslav (1999). Rychlé šípy. 2. vyd., Praha, Olympia. ISBN 80-7033-565-3.
2. JUNEK, Václav ml. a ZACHAŘ, Michael (2016). Václav Junek: Statečná srdce. Vodňany, Městské muzeum a galerie Vodňany. ISBN 978-80-905004-8-8.
3. MALÝ, Zbyšek (ed.) (1998). Slovník českých a slovenských výtvarných umělců 1950–1998, sv. 1, A–Č. 1. vyd. Ostrava, Výtvarné centrum Chagall. ISBN 80-86171-00-0.
4. MALÝ, Zbyšek (ed.) (1998). Slovník českých a slovenských výtvarných umělců 1950–1998, sv. 2, D–G. 1. vyd. Ostrava, Výtvarné centrum Chagall. ISBN 80-86171-02-7.
5. NOSEK, Václav (1999). Jestřábí perutě. 1. vyd., Praha, Olympia. ISBN 80-7033-618-8.
6. TOMAN, Prokop (1947). Nový slovník československých výtvarných umělců, sv. 1, A–K. 3. rozšířené vyd., Praha, Tvar.
7. ZACHARIÁŠ, Jiří (2007). Stoletý hoch od Bobří řeky. 1. vyd., Praha, Ostrov. ISBN 978-80-86289-52-6.