| autor: Pavel Novotný | kategorie: RŠ a Stínadla | počet přečtení: 3593
Ze stránek nalezeného deníku V: Kocouří hrádek
V pátém pokračování čtení nalezeného deníku nás pisatelé zavedou na detailní průzkum Kocouřího hrádku.
V neděli jsme nešli nikam. Byli jsme těch dobrodružství plný a tak jsme se sešli u Vaška doma a o všem si povídali. Vašek přišel s tím, že Kocouří hrádek je přesně to místo, co potřebujem navštěvovat, protože se to tam Vontama hemží víc než na ulicích. Teď je víc než jasný, že ty zpustlý domy jsou vontským Eldorádem a tam se dozvíme nejvíc, i když to nebude vůbec lehký a možná se zapletem do ňáký rvačky. Ale potom, co jsme zažili s Tetovaným Vontem, si myslíme, že jsme taky Vontové a taky máme právo na všechny ty tajemný věci a domy a tak. Díky událostem, co jsme prožili, jsme stejně už dost otrkaný a tak jsme se smluvili, že ve čtvrtek po odpoledce hodíme domů učení a pojedem rovnou do Stínadel a zase vlezeme do Kocouřího hrádku. Třeba tam zjistíme zase něco víc.
A taky jsme si říkali, že s těma fotkama musíme něco podniknout, že to fakt už není možný, že jsme žádný místa na těch fotkách neobjevili. Já si ale myslím, že jsme už asi ňáký viděli, ale jak se Praha za poslední roky opravovala, tak se asi ty místa změnily. A taky když jsme hledali ty listy, tak jsme čuměli víc po listech než po domech a tak nám asi leccos ušlo. Tak jsme si udělali plán, že na fotky by byla dobrá příští sobota, třeba hned od rána, to nás Vontové nebudou nijak ohrožovat, protože jak se zdá, vylejzaj až za tmy a my budeme mít na pátrání klid. Tak tohle byl náš další plán: ve čtvrtek prolejzání Kocouřího hrádku a v sobotu hledání těch míst podle fotek od Tetovanýho Vonta.
Konečně byl čtvrtek odpoledne, byl jsem napnutej, co zase zažijeme. A Vašek taky. Ňák jsme si na ty dobrodružství zvykli a za nic na světě bysme je nevyměnili. Je to vůbec možný, že pokaždý něco takovýho zažijeme? Byli jsme zvědaví, jakej objev zase uděláme. A udělali jsme! Ale popořádku.
Tak jsme dojeli do Stínadel a rovnou do Kocouřího hrádku. Šeřilo se, spíš byla už tma a padalo trochu sněhu. Bylo hnusný vlhko a ulice byly jako vymetený. Pro nás ideální situace. Přelezli jsme zeď jako minule a skočili do dvora. Dneska jsme to vzali jinam. Nejdřív jsme šli k zavřenýmu hlavnímu vchodu, v průjezdu byl křídou namalovanej ježek v kleci. To určitě něco znamená! Pak jsme vlezli do domu hned napravo, byl to takovej malej barák přilepenej k velkýmu. Tak jsme ho prolejzali až na půdu, tam jsme vyplašili holuby a oni trochu nás. Když jsme chodili po dvoře, tak jsme nesvítili až v baráku, aby světlo nikdo neviděl.
No a pak jsme vlezli do toho velikýho baráku jako minule, do toho, co jsme tam potkali ty Vonty. Šli jsme nahoru až na půdu, Vašek tam šel jakoby něco tušil. A tam to bylo! Co? Klubovna nebo ňáký sněmovní místo či co. Byly tam prkna a bedny, do kruhu na trámech pověšený lampióny a na zdi zase namalovanej ježek v kleci. No nebyla to zeď, ale asi širokej komín a o ten komín byla opřená stará židle a nad ní ten ježek. Bylo to určitě místo, kde se dneska schází vontská rada. Anebo alespoň ňáká parta. Možná ty party, co jsou podepsaný na baráku zvenčí. To byl objev! A pak něco bouchlo! Zhasli jsme, ale bylo ticho. Po dlouhý chvíli jsme se vydali k východu z půdy. Na cestu jsme si rozsvítili, ale když jsme došli ke schodům, zhasli jsme a šli dolů potmě. A zase rána! A tak jsme zase stáli ve tmě na schodech a báli se pohnout, protože schody strašně vrzaly. Ale bylo to jenom nezavřený okno, které sebou mlátilo ve větru. A tak jsme vyšli na dvůr a zase přelezli zeď. Furt pršelo a skoro nikdo nechodil a tak jsme jeli domů. Byli jsme neuvěřitelně nadšení, že jsme objevili vontskou klubovnu.
Říkali jsme si, že tam asi choděj v sobotu, možná že tohle je U špendlíku, je to vlastně kus od Haštala, no nevim, úplně to smysl nedává, ale třeba jo, kdo se má ve Vontech vyznat. Řekli jsme si s Vaškem, že když víme, kde se scházej, že bysme tam mohli vlézt před šestou a tajně se účastnit vontský rady jako Rychlé šípy. A tak jsme tenhle nebezpečnej podnik domluvili. Taky jsme si řekli, že fotky nám neutečeou, že pojedeme v sobotu po obědě a že vylezem třeba už v pět do toho baráku a schováme se na tý půdě. A jak jsme o tom mluvili, uvědomili jsme si, že jsme se tam měli už dneska porozhlídnou po ňáký skrýši, ale jak bouchlo to okno, tak jsme se lekli a mazali pryč. Snad něco najdem v sobotu, kdoví co všechno zažijeme, třeba to bude vontská rada i s Velkým Vontem v čele a uvidíme třeba i toho ježka v kleci. V noci jsem se převaloval a nemoh usnout, Jak jsem byl napnutej na tu sobotu.
Výše uvedený text zápisků nebyl jazykově nebo stylisticky upraven, foglarweb není jeho autorem. Ilustrační obrázky jsou z archivu webu a nebyly původní součástí deníku.