| autor: Pavel Novotný | kategorie: RŠ a Stínadla | počet přečtení: 3211
Ze stránek nalezeného deníku VIII: Stínadla žijí?
Naše čtení ze stránek nalezeného deníku dospělo do svého závěru, v němž pátrači popisují své další cesty po staré Praze. V závěru zápisků najdeme i zmínku o dalším plánu na pátrání, leč deník již více neprozradil…
Teď chodíme do Stínadel každou sobotu odpoledne, moc se nám líbí, když se setmí a v uličkách svítí lampy. Do toho ten sníh na střechách, je to všechno tajemný a dobrodružný. Místu u Špendlíku se teď vyhybáme. Nechceme, aby Vontové pojali ňáký podezření o tom, že toho tolik víme, a že je trochu špehujeme.
Vašek říkal, že by bylo fajn sehnat ňáký kluky a založit si vlastní vontskou partu. Kdyby nás bylo víc, mohli bysme klidně přijít ke Špendlíku a vyjednávat. Vypadá to, že po městě běhá víc vontskejch part, třeba ta banda, co jsme potkali v Myší pasti a asi všichni usilujou o toho kradenýho ježka a teda asi i o Velký vontství. No jo, ale kde někoho sehnat? Kluci od nás ze školy jsou pitomečci, snad někoho z výtvarky nebo od Vaška z dramaťáku. Ale když všichni chtěj bejt moderní a dospělí až jsou z toho pitomí a my s Vaškem se tak ňák díváme dozadu a víc nás baví, co bylo a co je, než co možná jednou bude.
Vašek jednou přinesl knihu pověstí o starý Praze. Vyštrachal ji u babičky. Některý pověsti jsou fajn a strašidelný. Navštívili jsme podle tý knihy ňáký místa a pojmenovali jsme domy starejma názvama z pověstí. Ted' když chodíme Stínadlama, tak jim tak říkáme. Připadá mi fakt skvělý, když si představím, jak tady lidi žili se svejma stašidlama pod jednou střechou. Bodejť by z nich pak nebyli podivný a tajemný Vontové. O pár místech, co jsme pro sebe objevili, si teď napíšu:
Třeba když jdeme na František, tak chodíme přes Staroměstský náměstí. A tam je palác Kinských a ten má v základech za živa zazděný dítě. Tak říkáme, že to vezmem kolem Zazděnýho dítěte. Nebo třeba Liliové ulici říkáme U templáře, protože tam jezdi mrtvej templář na koni, co mu šlehaj plameny z nozder. A kostelu svatý Anny, co už není kostelem, říkáme U bezhlavý jeptišky. Taky se chodíme koukat na kamennýho kluka, co vyplazuje jazyk na lidi ze střechy kostela Martin ve zdi. No a tak chodíme po městě a furt něco objevujem. Ale jak mrzne a je zima, tak vždycky jenom na chvíli. Žádný nápisy nikde nepřibyly, vypadá to, jako že Vontové teď zamrzli. Anebo z nějakýho důvodu nevylejzaj. A tak jsme si řekli, že už uplynulo dost času a půjdem se podívat ke Špendlíku.
Sobota večer. Zase jsme s Vaškem stáli u plůtku s křížem u Haštala, když bila šestá. Z dálky byly slyšet zvony z toho velikýho kostela. Jmenuje se Jiljí. Počkali jsme až zvony dozní a pak ještě chvíli a plížili se tmou k Mrtvýmu katovi. Pak Vašek vykouk a zase zapad do stínu. Jsou tam, šeptal vzrušeně, jsou tam Vontové, tak šest až osm. A co tam dělaj? Šeptal jsem Vaškovi do ucha. Tak ňák tam stojej, říkal Vašek. A tak jsme čekali a já se bál, že půjdou k nám a čapnou nás. Ale nic se nedělo. Přišlo mi, že tam stojíme a ani nedejcháme celou věčnost. Pak Vašek zase vystrčil nos a řek, že už tam nejsou. Tak jsme vylezli a opatrně šli k uličce Ve Stínadlech. Tou jsme prošli ke Kocouřímu hrádku, ale ani tam nebyli. Obešli jsme hrádek, ale nikde nikdo, jako by se do země propadli. Asi jsou uvnitř, řek Vašek a poklepal na starou zeď Kocouřího hrádku. Ale tam jsme se teď báli vlízt. A tak jsme jeli domů. To bylo! Cestou jsme se o tom bavili a říkali si, že příští sobotu půjdeme zase na výzvědy.
Výše uvedený text zápisků nebyl jazykově nebo stylisticky upraven, foglarweb není jeho autorem. Ilustrační obrázky jsou z archivu webu a nebyly původní součástí deníku.