| autor: Václav Levý | kategorie: Zajímavosti | počet přečtení: 4761
Obří trilobiti
Hledání obřích trilobitů se věnují hrdinové foglarovky Dobrodružství v Zemi nikoho. Jak se v závěru knihy dozvíme, jsou úspěšní a kýženého cíle dosáhnou. Svůj nález plánují oznámit muzeu… pojďme se proto nyní vydat na pomyslnou prohlídku a dozvědět se o (nejen) obřích trilobitech něco nového.
... Pepín přistoupil se svíčkou ke stěně a Vincek vykřikl tak, jak ho ještě neslyšeli. Přiskočil ke stěně, celým tělem se k ní přitiskl, zvedl ruce do výše a ohmatával dlaněmi cosi ve skále. Nikdo zatím nevěděl, co se stalo a proč si tak počíná. Když ale polekaně přistoupili trochu blíž a když slabý plamínek svíčičky ozářil stěnu, rázem pochopili. Vinckovy dlaně objížděly obrysy něčeho, co vystupovalo ze skály ven. Byl to – trilobit ohromných rozměrů, jaký nespatřili ani v muzeu a když Pepín zvedl svíčku ještě o něco výš, viděli tam další, a ještě jeden větší... (Foglar, 1995)
Trilobiti (latinsky Trilobitomorpha) jsou vymřelým podkmenem členovců. Poprvé se objevili v prvohorách před 550 miliony lety a svého největšího rozkvětu dosáhli v kambriu a ordoviku. Poté až znovu v devonu. V permu existovala již jen jediná čeleď Phillipsidae, která na konci tohoto období zcela vymřela...
Existovali vůbec obří trilobiti? V muzeích a školách jsou většinou druhy o rozměrech několika centimetrů, představit si tedy trilobita velkého až 75 centimetrů je pro obyčejného člověka poměrně složité. Ale takové druhy skutečně byly. Jsou však velmi vzácné. V Čechách byl nalezen např. druh Opsimasaphus nebo u Jinců Hydrocephalus carens, který dosahoval velikosti 35 cm.
Po trilobitech nám zůstal bohatý svět zkamenělin. Velká naleziště jsou v Českém krasu nebo Barrandienu. Je známo 1500 druhů a z toho více než tisíc bylo popsáno právě na našem území.
Trilobiti žili v moři a spíše kráčeli po dně, než plavali. Neměli kusadla, a proto se živili tzv. detritem. Někteří měli hlavový štít přeměněný v lem, kterým rozhrabávali dno moře, aby nalezli potravu. Krunýřem měli kryté celé tělo, které bylo rozděleno na hlavu a tři podélné laloky – dva postranní a prostřední (axilární). Trilobiti rostli jeho svlékáním, krunýř se poté rozpadl, a proto se často nacházejí neúplní jedinci.
Hřbetní krunýř z chitinu byl silný 0,05 – 0,2 centimetru, ale byl velmi odolný a dobře schopný fosilizace. Krunýř je prakticky většinou to jediné, co se nám z těchto tvorů zachovalo. Trilobiti, pokud nebyli slepí, měli oči jen v primitivních stádiích. Byly různého tvaru a umístěné na nejrůznějších místech.
Samotné tělo se dělilo na tři části. Na hlavový štít (cephalon), který vznikl splynutím 5 – 7 článků. Měl většinou polokruhový nebo elipsovitý obrys. Svým zadním okrajem se pojil k prvnímu trupovému článku. Přední okraj byl přehnutý a proto dvojnásob silný. Trup (thorax) byl z různého počtu navzájem kloubně spojených žeber (pleuronů), kterých bývalo nejčastěji 8 – 16, ale i jen dvě nebo až 44. Ocasní štít (pygidium) byl polokruhovitý nebo trojúhelníkový. Vznikl srůstem volně pohyblivých pleuronů. Okraj měl rovný či s výběžky nebo i trny. U některých druhů z něj vybíhal dlouhý osten – tzv. kaudální trn.
Trilobiti se dělí na několik základních tříd a řádů. Např. na Agnostedu, Redlichiidu, Corynexochidu, Phacopidu, Lichidu, Naraoiidu, Asophidu. Mezi kterou z nich ale patří obří trilobiti, to se mi zjistit nepodařilo. Určitě by se to ale při troše štěstí dalo nalézt. Komu se to podaří, rozluští jednu z mnoha záhad, které obklopují Jaroslava Foglara – Jestřába...
Seznam použité literatury
- FOGLAR, Jaroslav (1995). Dobrodružství v Zemi nikoho. 3. vyd., Praha, Olympia. ISBN 80-7033-387-1.
- MIHULKA, Stanislav (2007). Evoluce trilobitů poháněná morfologickou diverzitou [online]. Publikováno 14. 8. 2007 [cit. 2010-08-03].