Záhlaví stránky (Foglarweb – stránky o Jaroslavu Foglarovi)
foglarweb

| autor: Václav Levý | kategorie: RŠ a Stínadla | počet přečtení: 297

Zamyšlení nad výtvarným projevem kreslířů RŠ: Jan Fischer a jeho hlasatelská éra

Rychlé šípy jsou nejrozsáhlejším a možno říci i nejznámějším kresleným seriálem Jaroslava Foglara. Postupně se spolu s Jestřábem na jeho tvorbě podíleli čtyři kreslíři. V tomto článku se budeme věnovat prvnímu z nich – Janu Fischerovi. Zaměříme se na charakter jeho výtvarného projevu v hlasatelském období.


Popravdě, nevím, jak bych začal. Snad tím, že jsem po delší době přečetl knihu s Rychlými šípy, kterou vydala Olympia roku 1999. Napadla mě při její četbě opravdu celá řada věcí… Hodně jsem se zamýšlel nad (nejen) výtvarným řešením jednotlivých příběhů a rád bych se o některé myšlenky podělil. U každého kreslíře bych se nejprve zaměřil na jednotlivosti a teprve na závěr bych uvedl nějaké shrnutí, celkový názor.

Chtěl bych zdůraznit, že nemám odborné umělecké vzdělání. Nechodil jsem ani do ZUŠky. Jen občas za uherský rok něco nakreslím – a ještě dost všelijak. Berte proto moje názory s rezervou a rozhodně je neberte za bernou minci.

Myslím, že nebude od věci si zopakovat některá základní data, ve kterých příběhy Rychlých šípů vznikaly. První období (časopis Mladý hlasatel) je vymezeno prosincem 1938 a jarem 1941. Druhé, poválečné, pak jarem 1946 a létem 1948 (časopisy Junák a Vpřed). Třetí éra byla vymezena podzimem 1968 a červnem 1971, některé tyto příběhy ale byly publikovány až roku 1986 – a jeden nerealizovaný scénář byl nakreslen až docela nedávno. Zcela osamělým příběhem je pak díl RŠ znovu do Stínadel z roku 1989.

Časopis Mladý hlasatel, vydávaný nakladatelstvím Melantrich, vznikl na základě myšlenky spisovatele Jaroslava Foglara, který byl ale delší dobu jen jeho externím spolupracovníkem. V období Mnichova se potom nejen v redakci změnily poměry. Jaroslav Foglar (skautskou přezdívkou Jestřáb) byl od této doby redaktorem Mladého hlasatele, spolu s Karlem Burešem. Nejpozději v tomto období, ale nejspíše mnohem dříve, se začal zabývat myšlenkou, že by součástí časopisu měl být kreslený seriál.

Já vím, ono to vypadá banálně. Asi si říkáte, proč opakuji stokrát opakované a kdy už konečně začnu obdivovat Mistrovo žluté období… Ale svůj účel to má. Komiksy byly v plenkách. Sám Foglar žádný dosud nepsal (pokud vím) a samozřejmě nekreslil. Příběh se musel vejít na jednu stránku. Mohl mít sice dějové pokračování, ale ta jedna strana musela být ucelená. Scénářem i svou výtvarnou podobou.

Jestřáb ve svém životopise píše, že inspirací ke kreslenému seriálu mu byla jakási nejmenovaná parta, která ho zaujala (a s níž ještě během války ztratil kontakt). Myslím, že ani příliš nenadsazoval. Námět se začínal rýsovat. Spisovatel už tušil, o čem by to mělo být. Podstatou kresleného seriálu je ale kresba.

Údajně na podzim roku 1938 se Jaroslav Foglar potkal kdesi v Melantrichu s karikaturistou Janem Fischerem, svým vrstevníkem, a požádal ho o spolupráci. Kreslíř souhlasil. Práce na seriálu potom vypadala po všechna další desetiletí takto: byl zde písemný scénář (autorem Jaroslav Foglar), na jehož základě pak kreslíř (Jan Fischer a další) příběh zobrazil. Zcela Fischerovou invencí byl také vzhled jednotlivých Rychlých šípů, kdy se inspiroval zase jinou partou než Jaroslav Foglar.

V barevné příloze knihy Poselství žlutého kvítku od Jiřího Poláka si můžeme jeden takový scénář prohlédnout a porovnat ho s výsledkem. Konkrétně se jedná o příběh RŠ usvědčují tyrana z hlasatelské éry. Z něj můžeme vidět, že Jan Fischer zasáhl také do Foglarovy předlohy. A to tím, že příliš dlouhé texty někdy zestručnil. Tato změna byla podle mého názoru k dobru celé věci. Pokud vím, Jestřáb se kvůli podobným vypouštěním svého génia asi nezlobil. Spíše měl některé výhrady k výtvarnému řešení, zdálo se mu, že Jan Fischer tu a tam nevystihl zcela přesně jeho myšlenku. Spory ale byly vždy urovnány. Alespoň v období jejich spolupráce… Tyto zásahy by mohly svědčit o tom, že pro Jana Fischera se nejednalo pouze o jednu z mnoha zakázek, ale že se mu práce na seriálu líbila, přestože byla časově náročná. Přemýšlel nad ní.

Jan Rudolf Fischer se narodil 22. ledna 1907 na Královských Vinohradech (dnešní pražské Vinohrady) v domě č. 1359; tři roky po svatbě svých rodičů (6. září 1904 v Moravské Ostravě) pocházejících z dobře situovaných rodin. Janův otec, JUDr. Jan Fischer, byl v době synova narození c. k. vrchním horním komisařem, matka Anděla pak dcerou horního inspektora Ferdinanda Pokorného z Moravské Ostravy. Byl příbuzným malíře a karikaturisty Hugo Boettingera (1880–1934). Studoval právnickou fakultu na Karlově univerzitě, závěr studia prožil v Paříži. Byl tedy výtvarník samouk. S novinami spolupracoval od roku 1928 a snad i proto se právnické činnosti dlouho nevěnoval… Žil a pracoval v Motole. Po zrušení Mladého hlasatele se věnoval olejomalbě a měl výstavy v Jičíně (1942) a pražské Rubešově galerii (1943). Když byla zastavena jeho činnost pro časopis Vpřed, byl nucen se dočasně živit jako dělník, než získal práci propagačního pracovníka v Meoptě v pražských Košířích. Se svou ženou Věrou měl syna a dvě dcery. Zemřel na zápal mozkových blan 8. ledna 1960 v Praze.

Prvních deset částí seriálu je příběhem o střetávání mezi Rychlými šípy a Černými jezdci, které končí tím, že se Černí jezdci stanou hlasatelským klubem. V původní verzi měli Černí jezdci přes obličej šátky a Jarka Metelka byl třeba svázán šňůrou. Některým dospělým kritikům se to zdálo asi trochu drsné a někdy po skončení Mladého hlasatele, ještě za války, nechal Jaroslav Foglar těchto deset příběhů výtvarně upravit. Tři příběhy byly nakresleny úplně znovu (č. 1, 4 a 5), jiné jen poupraveny. Především tím, že Černí jezdci mají šátky kolem krku, ne přes obličej. Že byly originály po několika letech předělány, retušovány, to opravdu není znát. A že jsem si s tím dal práci, abych pana Fischera někde nachytal!

Zdá se, že příběh č. 1 celý znovu předělal jiný kreslíř, Bohumír Čermák, o kterém si blíže povíme v jiném pokračování. Fischer svá díla obvykle podepisoval, u čtyř příběhů Bohumíra Čermáka jsem jeho signaturu (podpis) ale nenalezl. Rozdíl je především ve výtvarném řešení. Bohumír Čermák používal také odlišné písmo v bublinách. Jinak se musel, podobně jako další výtvarníci, podřídit té podobě, kterou dal seriálu Jan Fischer.

Jan Fischer také překreslil po válce jiný příběh, totiž č. 41 (RŠ hrají divadlo). Nová nebyla jen kresba, ale byl také upraven text. Je otázka, proč zrovna tato epizoda byla zgruntu předělána? Byl snad po letech originál ztracen, nebo natolik k nepoužití, že bylo zapotřebí udělat novou verzi? Na druhou stranu nám tato duplicita může posloužit jako hezký příklad, jak se Fischerův rukopis za nějakých sedm, osm let posunul…

Ukázka kresleného seriálu Rychlé šípy
RŠ hrají divadlo – verze z roku 1939
Ukázka kresleného seriálu Rychlé šípy
RŠ hrají divadlo – verze z roku 1947

Že kresebný záměr se může měnit během samotné práce, si můžeme prohlédnout hned na příběhu č. 2, na prvním obrázku. Jan Fischer začal Jarku kreslit spíše zepředu, či poloprofilu, ale pak se rozhodl zaměřit ho více zezadu a upřednostnit pohled do obličeje Mirka Dušína. Dokazuje to Jarkův účes, ona podkůvka vlasů, která je na obrázku poněkud šejdrem… Tato scéna překreslena nebyla.

Jiný omyl už byl výraznější. V příběhu RŠ na výpravě (č. 15) mával Červenáček svou čapkou – a zároveň jí měl na hlavě. Ahojka v jeho ruce byla po čase překreslena na červený kapesník, ale nepříliš zdařile (už jako malému se mi to zdálo ňáký divný).

Ukázka kresleného seriálu Rychlé šípy
Černí jezdci se mstí (1938)
Ukázka kresleného seriálu Rychlé šípy
RŠ na výpravě – po opravě

Opravdovou záhadou je pro mě od nejútlejšího dětství příběh č. 30 s názvem RŠ se předstihují. Kresba sice nese Fischerův podpis a také styl je zdánlivě jeho (stromy, voda). Na druhou stranu s výjimkou Červenáčka na posledním obrázku všechny postavy neuvěřitelně zjednodušil (nechci říkat, že je odfláknul). Postavičky jsou hlavně na třetí řádce velmi titěrné. Až příliš. Snad nikde jinde Fischer tak Rychlé šípy neupozadil. A nejen to. Vidíte, jak jsou v tomto příběhu postavy ploché (placaté) a jakoby bez života? Místy nesedí ani anatomie, kterou jinak Jan Fischer vždy bravurně zvládal… Nechce se mi věřit, že by to autor udělal schválně. Spíš mi přijde, že se jedná o nepovedené překreslení kohosi neznámého, protože v Mladém hlasateli vyšla jiná verze – mnohem lepší, skutečně Fischerova! Pro moderní souborné vydání bylo použito cosi, pod čím je sice Jan Fischer také podepsán, ale pod co by se jistě nepodepsal!

Ukázka kresleného seriálu Rychlé šípy
RŠ se předstihují (1939) – Jan Fischer, první verze. Postavy jsou živé, plastické
Ukázka kresleného seriálu Rychlé šípy
RŠ se předstihují – údajně, ale zřejmě ne Jan Fischer. Postavy jsou ploché, bez výrazu. Ani oblečení neodpovídá Fischerovu stylu. Na obrázku vlevo také nemá Jindra již založené ruce a na tom vpravo chybí Jarkovi ucho.

Zajímavý detail není zobrazen v epizodě RŠ přijímají nováčka (č. 65). Mirek dává Červenáčkovi bankovku, aby za ní koupil klubovnímu pejskovi Bublinovi něco dobrého v řeznictví. Obrázek je pečlivě vykreslen, člověk pomalu může rozlišovat mezi druhy uzenin a dalších masných výrobků – jenom ta bankovka je holá, prázdná – zkrátka bílá a nepotištěná. Myslím, že jde o záměr. Příběh vyšel už za okupace. Autoři asi nechtěli zobrazit protektorátní platidlo, snad aby mohl být příběh snáze otištěn i po válce…

V thrilleru RŠ. Jindra Hojer visí nad propastí (č. 76) kreslíř schválně nechal Mirka, Jarku, ale zčásti také Jindru oproti předchozím a následujícím příběhům poněkud zdrsnět. Mirek vypadá jako správný tvrďák a schází mu jen jizva pod pravým okem. Jako podobní tvrďáci jsou zde zobrazeni Dvorečáci… Ale tady Janu Fischerovi mírně ujela ruka. Vůdce Dvoreckých totiž vypadá jako Mažňák, zatímco Tonda Plíhal (opravdový šéf) stojí kdesi v pozadí. Na druhou stranu tento omyl ukazuje, že Záhada hlavolamu byla psána (a ilustrována) alespoň zpočátku s určitým předstihem – a to přesto, že některé části Foglar tvořil v časové tísni (román vycházel na pokračování).

Ukázka kresleného seriálu Rychlé šípy
RŠ přijímají nováčka (1940)
Ukázka kresleného seriálu Rychlé šípy
RŠ. Jindra Hojer visí nad propastí (1940)

Od příběhu RŠ hledají Tondu Pírka (č. 96) až k příhodě RŠ ukazují své umění (č. 107), kterou končí hlasatelská éra Jana Fischera, si můžeme všimnout stále rostoucího podílu barev pohybující se ve spektru mezi žlutou a okrovou (konkrétněji asi bronz, jantar, khaki, zlatá, žlutá a jistě také další odstíny). Často je nepoužil samostatně, ale míchal je s dalšími barvami – a použil například pro zahradní zeď v epizodě RŠ usvědčují Tyrana (č. 101). Můžeme se oprávněně ptát, proč tomu tak bylo? Je sice možné, že měl autor zrovna žluté období, ale možná zde působilo i něco jiného. Druhá světová válka zuřila naplno a často se nedostávalo základních životních potřeb, natož barev a jiného výtvarného náčiní. Proto mě kolikrát napadlo, že Fischer možná měl žluté nadbytek a chtěl jí zužitkovat, aby šetřil ty barvy, kterých měl méně, případně se hůře sháněly. Jak si povíme v příštím pokračování, právě na toto žluté období víceméně musel navázat Václav Junek, který byl dalším kreslířem Rychlých šípů.

Na jaře 1941 Jan Fischer nemohl pokračovat v kreslení dalších příhod (odcestoval z Prahy) a krátce po jeho odchodu byl navíc zrušen časopis Mladý hlasatel.

Na příbězích je znát, že se oba autoři (jak Foglar, tak Fischer) nejprve trochu hledali. Navzájem i sami sebe. Po prvních příhodách se mění nejen oblečení (příliš složitý obleček Jindry a kostkovaná Rychlonožkova košile), ale také náměty a celá stavba příběhů. Nejsou to radikální změny, ale je možné je objevit. Vyžádal si je čas a nově získané zkušenosti obou autorů.

Jan Fischer byl především karikaturista, což bylo pro seriál výhodou. Dokázal skvěle zpodobnit náladu a vůbec duševní hnutí každé jednotlivé postavy. Často zobrazoval zajímavé detaily – jak domy a přírodu, tak také vybavení místností. To je samozřejmě vždy dobové a můžeme se díky tomu podívat na celou řadu nenápadných reálií, které jsou dnes již zaniklé, nebo nepříliš známé.

Jan Fischer opravdu na jedničku s hvězdičkou zvládal práci se stínováním. A to ve všech příhodách. Nejlépe ale stíny využil v hororových příbězích – především v cyklech o Maxmiliánovi Drápovi, příběhu ze sklepa, nebo u staré Jeremiášky. Pomocí stínu a kostkované podlahy také dokázal v jedné takové příhodě (č. 86) vytvořit dokonalou iluzi hlubokého neosvětleného prostorou.

Ukázka kresleného seriálu Rychlé šípy
Mistrovské práce J. Fischera se světlem, počasím a tmou. Zleva RŠ objevují hrob (1939), RŠ v rachotu hromů (1940) a RŠ v objetí kouzel (1940).

Myslím ale, že nejcennější součástí Fischerova talentu byla dovednost vyvolat iluzi, že celý obraz je v pohybu, že (nejen) zobrazené postavy se hýbou. Dokázal to přes to, že používal jasné a přímé linie – jeho kresby nejsou rozestřené nebo zdvojené, jak se to často pro rozpohybování dělá. Proto také působí naprosto věrohodně rána pěstí, kterou dal Mirek v příběhu RŠ pátrají (č. 14) jistému Mezounovi. Podobné vyjádření akce a vtáhnutí do děje, že Fischerovým následovníkům již nikdy tak úplně nepodařilo.

Ukázka kresleného seriálu Rychlé šípy
RŠ pátrají (1939)

Na druhou stranu v hlasatelských příbězích postrádají s výjimkou Rychlonožky ostatní členové klubu výraznější individuální rysy v obličeji. Už Bohumil Konečný – Bimba na to upozornil Jaroslava Foglara: A potom Vám prozradím přímo – doufám, že tím dru Fischerovi neublížím – že všichni chlapci jsou si až na Rychlonožku – víc než hodně podobní. Co je opravdu liší, jsou účesy a obleky. Snad jen Jindra má o něco málo jemnější obličej než Mirek, nebo Jarka. Toto zjednodušení bylo jistě výsledkem časové náročnosti – oba autoři byli pod velkým tlakem. Od sepsání scénáře po odevzdání do tiskárny měli oba pouhý týden na celou realizaci (a samozřejmě nedělali jen na Rychlých šípech!). Tuto podobnost si můžeme prohlédnout na omylu v příběhu Síť záhad se zatahuje (č. 37). Zde drží lampu Jarka – a vzápětí Mirek. Jak je to možné? Na prvním obrázku je nakreslený Mirek, ale dodatečně byl doslova přebarven na Jarku; byly mu upraveny i vlasy. Na druhém obrázku vidíme ale Mirka takového jako ve zbytku příběhu. Proč ke změně došlo, nevíme. Možná právě zde probíhala dodatečná (a chybná) retuše přímo v redakci na Foglarově stole – a buď už se nedalo „opravu“ vrátit zpět, nebo si jí oba autoři nevšimli…

Ukázka kresleného seriálu Rychlé šípy
V příběhu Síť záhad se zatahuje (1939) byl Mirek dodatečně – a chybně – přemalován na Jarku.

V počátečních příbězích mají také Červenáček s Rychlonožkou často světlé vlasy, někdy mohou dělat až dojem blonďáků. Zde ale zřejmě nejde o omyl, nýbrž autorský záměr. U některých dětí se barva kštice totiž může měnit. Obvykle v takovém případě tmavnou. Já sám zažil několik takových případů na základce (a sebe mezi světlovlasým batoletem a kaštanovým předškoláčkem). A protože klub vznikl, když Rychlonožkovi bylo asi osm a Mirkovi tak deset, docela by to i odpovídalo!

Proč osm a deset? Rychlonožkův věk odhaduji podle jeho nástupu do učení – snad po obecné škole (tedy asi ve dvanácti letech)… Ale i kdybych se v tomhle mýlil, je jasná jedna věc. V souboji s Černými jezdci jsou Rychlé šípy opravdu malé děti, škvrňata – jen se podívejte, jak v Mladém hlasateli Rychlé šípy postupně stárnou!

Ukázka kresleného seriálu Rychlé šípy
V počátečních příbězích není Rychlým šípům jistě víc než deset let – Černí jezdci neumějí prohrávat (zima 1938/1939).
Ukázka kresleného seriálu Rychlé šípy
O dva roky později už Rychlé šípy ale odpovídajícím způsobem zestárly – Tonda Pírko volá Rychlé šípy (1941).

Zajímavé je, že Fischer byl levák – ale kdybych si to nepřečetl, nepoznal bych to.

Jan Fischer použil jako nejvhodnější techniku kolorované (vybarvované) kresby. Zatímco většina kreslířů užívala francouzské perko, on pracoval se štětcem. Úroveň tehdejšího tisku (navíc válečného) ale nebyla příliš dokonalá. Srovnat originální kresbu s tehdejšími výtisky můžeme přímo v souborném vydání Rychlých šípů. Převažují zde originální kresby (víceméně věrně převedené do knihy), ale ne vždy byly k disposici. V takovém případě byly využity hlasatelské (a vzácně vpředovské) tisky. Zatímco ještě v příběhu RŠ na prázdniny (č. 27) si můžeme prohlédnout takřka původní Fischerovu práci, následující dva příběhy vypadají tak, jak je mohli číst čtenáři Mladého Hlasatele – barvy jsou poněkud nevýrazné, matné… V některých případech byla část originální kresby asi nějakým způsobem poškozena, takže část příběhu byla pro souborné vydání doslova slepena jak z originálu, tak z hlasatelského čísla (hezkým příkladem je příběh č. 64 RŠ modelaří).

Proč kresba, když jsou příběhy barevné – a ne malba? To je tak: malba je sice také barevná, ale ve výsledku nemá hranice označené čarami (abych to hodně zjednodušil). Rychlé šípy jsou od začátku kreslené. Autor vytvořil černobílý obrázek stvořený z několika málo čar. A teprve poté tento obrázek vybarvoval (koloroval). A takovým způsobem, že čáry původního černobílého obrázku jsou zanechány i po vybarvení. Slouží k lepší orientaci v příběhu a větší názornosti.

Malbu využil Jan Fischer jen vzácně. V příběhu RŠ najdou rezivý klíč (č. 32), který pojednává o Maxmiliánovi Drápovi, namaloval autor na tmavé pozadí světlou barvou závěrečný nápis Jaké tajemství se skrývá ve tmě za dveřmi? Dozvíte se na příští stránce! Černá místy ještě trochu prosvítala, což vytvořilo zajímavý efekt.

(Jen tak mimochodem: Kdo zamknul Maxmiliána Drápa? Uvědomily si vůbec Rychlé šípy, že tady mají Záhadu zamčeného pokoje jako hrom? Proč by měl Dráp dva klíče? Musím se přiznat, že mě to nikdy nenapadlo, až nedávno mého tátu, který se po letech také do Šípáků začetl…)

Seznam použité literatury

  1. FOGLAR, Jaroslav (1999). Rychlé šípy. 2. vyd., Praha, Olympia. ISBN 80-7033-565-3.
  2. MALÝ, Zbyšek (ed.) (1998). Slovník českých a slovenských výtvarných umělců 1950–1998, sv. 2, D–G. 1. vyd. Ostrava, Výtvarné centrum Chagall. ISBN 80-86171-02-7.
  3. NOSEK, Václav (1999). Jestřábí perutě. 1. vyd., Praha, Olympia. ISBN 80-7033-618-8.
  4. POLÁK, Jiří (2003). Poselství žlutého kvítku. 1. vyd., Praha, Olympia. ISBN 80-7033-791-5.
  5. TOMAN, Prokop (1947). Nový slovník československých výtvarných umělců, sv. 1, A–K. 3. rozšířené vyd., Praha, Tvar.
  6. ZACHARIÁŠ, Jiří (2007). Stoletý hoch od Bobří řeky. 1. vyd., Praha, Ostrov. ISBN 978-80-86289-52-6.
  7. Zahady.info [online] (2015–2018). [cit 2019-08-27]. Stará vydání jednotlivých příběhů Rychlých šípů.