| autor: Václav Levý | kategorie: RŠ a Stínadla | počet přečtení: 1846
Zamyšlení nad výtvarným projevem kreslířů RŠ: Poválečná éra Jana Fischera a Radomíra Pleinera
Třetí pokračování zamyšlení nad výtvarnou stránkou Rychlých šípů se věnuje poválečnému období, v němž vznikly další příběhy legendárního komiksu, tentokrát pro stránky časopisu Vpřed. Kromě Jana Fischera se v této době na jejich kreslení též podílel Radomír Pleiner.
Po druhé světové válce začal Jaroslav Foglar spolupracovat s časopisem Junák, na jehož stránkách se nejprve objevil šestidílný seriál Medvědí družina. První tři části kreslil Radomír Pleiner – bylo mu šestnáct let a chodil do Foglarova oddílu Dvojka. Zbylá pokračování jsou potom již dílem Jana Fischera. Radomír také ilustroval první časopisecké vydání Foglarovy Devadesátky. Na jaře 1946 v Junáku ještě byly otištěny čtyři nové příhody Rychlých šípů a pak se trojice Foglar-Fischer-Pleiner přestěhovala do časopisu Vpřed, kde Rychlé šípy vycházely od dubna 1946 do července 1948.
Proč trojice, když jako autoři je uváděna jen dvojice F+F? To je prosté. Oba pánové z nedostatku času (těžko z jiného důvodu) nechali asi třetinu Šípáků kolorovat právě Radomírem. Nad důvody, proč ten nebyl uveden jako spoluautor, bychom se mohli zamýšlet opravdu dlouho. Ale protože o tom nevíme nic bližšího, nemá smysl nad tím spekulovat. Do celkového kontextu to ale dobře zapadá. Po roztržce v roce 1941 se oba autoři nedokázali sblížit jinak než profesionálně. Dokonce si troufám říct, že po válce pan Fischer spolupracoval s Jestřábem pouze proto, že věřil v úspěch (totéž se dá říct o motivech pana Foglara), jinak řečeno – jako vždy šlo především o peníze, protože časopis musel vydělávat. Čtenáři si až příliš zvykli na scénáře pana Foglara a rukopis pana Fischera… A zatímco Jaroslav Foglar už byl tehdy jedním z nejúspěšnějších spisovatelů u nás, Jan Fischer zase dělal komerčně úspěšné Rychlé šípy – a Radomír Pleiner byl ve srovnání s nimi – nikdo.
No dobře, říkal jsem, že nebudu spekulovat…
Radomír Pleiner se narodil 26. dubna 1929. Byl synem malíře Vladimíra Pleinera (1891–1952), který se jako expresionista zabýval hlavně krajinomalbou, zátiším, žánry a ilustracemi. Vladimír své dílo prezentoval také na některých samostatných (i jiných) výstavách. Radomír studium prehistorie a historie na FF UK v Praze zakončil roku 1952. Zabýval se především pravěkem a dějinami metalurgie. Napsal ale také s Alenou Rybovou Pravěké dějiny Čech (1978), které se pro svou kvalitu dají využívat ještě dnes – i když některé údaje už jsou přehodnocené, upravené a doplněné, jak to ve vědě bývá… Po dlouhé a úspěšné práci prof. PhDr. Radomír Pleiner, DrSc. zemřel 13. ledna 2015.
Můžeme se dočíst, že Fischerovy kresby RŠ v éře Vpředu dosáhly vrcholu. Jan Fischer kreslil rychle, nemusel skicovat
(Nosek, 1999, s. 129). Musím říct, že mám na to přesně opačný názor. Pokud jde o výtvarnou kvalitu, ta hlasatelské éry většinou nedosahovala. Absence skicování – kreslení rovnou z fleku, z voleje – také neprospěla, spíš naopak. Právě skicování, „tužkou“, nanečisto, může i akademického malíře uchránit od řady drobných nedostatků. Pan Fischer neskicoval proto, že by byl výtvarný génius, ale prostě proto, že neměl čas. A to není nejlepší vizitka…
Přesto se mu práce poměrně dařila. V čem spočívá hlavní rozdíl v období v Hlasateli a po válce? Rozdíl, který z větší části zachraňoval celkové zdání pěkného seriálu? V Hlasateli pan Fischer více prokresloval prostředí, pozadí, reálie, světlo a tmu – ale nevěnoval se tolik charakterům hlavních postav. Po válce to bylo zpočátku naopak. Objevují se větší detaily tváří Rychlých šípů, hrdinové mají více prostoru. Na druhou stranu všechno ostatní je kdesi v pozadí. Někde pozadí chybí úplně (je buď světlé, ale nejčastěji černé). Teprve postupem času se kresba stávala kvalitnější, více se objevovaly různé drobnosti, detaily, bylo lépe vykreslené prostředí – zkrátka jako dřív. Souvisí to zřejmě s narůstající kritikou časopisu Vpřed a seriálu Rychlé šípy. Pan Fischer chtěl asi odvádět lepší práci, aby různým posměváčkům ukázal, že je dobrým autorem. (Poměrně podrobnou kresbu tak najdeme třeba v jedné z posledních příhod Rychlé šípy prohánějí šmelináře (č. 212). Schválně si jí porovnejte s některými prvními epizodami.) O vztahu Jana Fischera k seriálu jako takovému ale není nutné si dělat iluze. Ještě si ukážeme, jak pan Fischer protlačil do komiksu jednu naprosto neuvěřitelnou parodii!
Rozdíl byl samozřejmě také ve scénáři. Slavné hororové příběhy ve stylu Jeremiášky po válce nevznikaly. Poválečné období bylo pro většinu lidí dobou optimismu a to se podvědomě projevilo také ve foglarovské tvorbě. Na druhou stranu ubyly také grotesky typu míč ve vodotrysku.
Asi každý si před chvilkou položil otázku, jestli je možné rozeznat, kdo maloval kterou epizodu. Popravdě – asi není. Musel by se dochovat nějaký písemný záznam (deník apod.), kde by se o tom mluvilo. Radomír Pleiner samozřejmě napodoboval pana Fischera. Přesto je snad možné některé rozdíly najít (bez určení autora). Rozdíly ve vybarvení jsou vidět mezi epizodami Tlouštík uniká Bratrstvu K. P. (č. 122) a Rychlé šípy dostávají výstrahu (č. 123). Nejde ani tak o náhlou změnu oblečení Safírové hlavy, jako o místy flekatou práci s pozadím. Třeba dodatečně malované stínování na předposledním obrázku druhé příhody – stín už Jan Fischer naznačil kresbou. Nebylo nutné jí ještě jednou zdůraznit. V předchozím příběhu takové stínování nenajdeme! Ve druhé příhodě mají také postavy najednou zničehonic zdůrazněné tváře – té červené je až příliš (a v jiných příhodách chybí úplně).
Rozdíl v práci s barvou se dá srovnat také mezi příhodou Rychlonožka na podivné stopě (č. 181) a Rychlé šípy pátrají po kole (č. 182). Je to opět práce se stínováním a také ona flekatost (tady je ale už mnohem kvalitnější a doplňuje hezky pozadí druhé epizody). Ale také montérky pana Šindelčíka. V první příhodě nejsou malovány štětcem, ale – vážně si nejsem jistý (voskovka, pastelka?)… Vytvořilo to hezkou iluzi vopravdických montérek. Ve druhé epizodě už jsou zpracovány normálně štětcem. Byla respektována jen barva, ale ne technika!
Stejně byla kolorována poštovní schránka na rohu ulice v příhodě Rychlé šípy svědky zlého činu (č. 206). Jen tak mimochodem, příběh je velmi pravdivý i tím, jak dospělí lidé neudělají nic. Podobně byl vykreslen také autobus v epizodě Rychlé šípy vracejí uprchlíky (č. 211). O dvě stránky zpátky (Rychlé šípy jdou za uprchlíky) byl ovšem autobus barven štětcem.
V příběhu RŠ Příhoda s dědou Sehnoutků (č. 152) můžeme najít nechtěnou kaňku. Kaňku, kterou neudělal Rychlonožka, ale jaksi poctila hlavu samotného Mirka! (I mistr tesař…)
Zajímavý detail najdeme v epizodě RŠ Provazolezcovým dětem pomoženo (č. 156) a to na předposledním obrázku. Můžeme se dočíst, že Rychlé šípy navštívily nemocnici v pražském Motole, kde Jan Fischer bydlel.
Hezká práce s perspektivou je v příhodě RŠ Výprava za Vildou Drabšíkem (č. 165). Kameny v nábřežní (?) zdi se postupně zvětšují, nebo zmenšují (zostřují a rozostřují) podle toho, odkud se na ně díváme.
Schematičnost a ztráta invence (především ve scénáři) se projevila ale tím, že padouši pracují v trojici. Po Bratrstvu tak byly příhody obohaceny o jakousi bezejmennou partu (RŠ Strážci tajemné knihy a RŠ Honba za odcizenou knihou), což bylo o něco později korunováno Tyčkou, Bagounem a Strašounem, poprvé v epizodě Rychlonožka nastupuje do učení (č. 180). Ti jsou už naprostou výtvarnou kopií Bratrstva Kočičí pracky…
A nyní ta tolik proklamovaná parodie pana Fischera na jím kreslené Rychlé šípy (epizoda č. 176). Popravdě, je to docela decentní (a na jiném obrázku Mirek ty plavky opravdu má). Ale nakonec se není čemu divit! Jan Fischer měl s prací na seriálu opravdu velké množství práce a to člověk rád nenápadně vecpe nějakou tu poťouchlost… Vlastně se mi to docela líbí! (Mrkněte na Rychlonožku.)
Neodpustím si ale zdůraznit, že už jako osmiletý jsem kroutil hlavou nad tím, jak ten týpek drží štít v příhodě Rychlé šípy se připravují na boj (č. 188). Takhle by neodrazil skoro nic. Zápěstí musí směřovat vzhůru. Člověk, který někdy, třeba v dětství, podobné štíty s kamarády zkoušel, by to věděl. Musel by vědět, že je třeba držet ten štít opačně (zápěstím vzhůru s paží dole). Pan Fischer to ale netušil…
Ve vpředovské éře se Bublina téměř neobjevil (nepočítám stínadelskou trilogii). Mnohem víc prostoru dostal Kuliferda. A to i čermákovských příbězích.
Hezká byla práce s roztřeseným Rychlonožkovým hlasem v epizodě Rychlonožkův Štědrý večer (č. 196).
Hlasatelská éra se světlem a vůbec stínováním se vrátila ve velmi zdařilých příhodách Rychlé šípy jedou na zimní výpravu (č. 198) a Rychlé šípy mají noční návštěvu (č. 199). Obzvlášť noční les je jako živý. Člověk úplně slyší to ticho přerušované jen praskáním dřeva a cinkotem mrazu.
U těchto dvou zimních příhod si můžeme všimnout, že se dočasně změnil formát kreslených příběhů. Zimní výprava má ještě normální velikost, ale noční návštěva je kratší – má jakoby odříznutý spodek, čemuž se kresba musela přizpůsobit zmenšením. Takových epizod s netradičním formátem je šest v řadě za sebou.
Spíše scénář má na svědomí to, že se různě reaguje na sníh padající ze střechy. V Mladém hlasateli to byla legrace, ale teď je to smrtelně vážné – příhoda Rychlé šípy odklízejí sníh (č. 57) a Jindra Hojer zachráněn před smrtí (č. 203). Ale třeba to byly jen boží mlýny, mantra, nebo karma či co. Posuďte sami…
V příběhu Rychlé šípy a nečinný klub (č. 205) stojí Mirek s Jarkou před budovou s neúplným nápisem a škola
(obecná, nebo spíš měšťanská škola). Potom zde najdeme záznam z kroniky Rychlých šípů. Není to jen nějaká čmáranice, ale souvislý text (ne vždy dobře čitelný) o výpravě do Černého údolí, do míst, kde zatím Šípáci nebyli. Rychlonožka tam zase měl určité eskapády… Je to jediný text, který nemohl být později jazykově a stylisticky upraven. (Zkuste si ho přečíst!) Jak výprava, tak i pamětní lístečky mají rozmazané datum. Proč? Dá se poznat (hlavně u lístečků), že zde byl psán rok 1948. Tehdy také epizoda vyšla ve Vpředu. Později byla ale osmička rozmazána. Asi proto, aby seriál nebyl vázán na určité konkrétní datum. (Jinou věcí je, že letopočet se dá spočítat přímo v Záhadě hlavolamu.)
Už v Hlasateli jsme si ukázali, že Jan Fischer uměl opravdu dobře znázornit nejrůznější výlohy. Vůbec nejlepší příklad nabízí epizoda Rychlé šípy na kolečkových bruslích (č. 214), kde je z poloprofilu vykreslen nejen obsah výlohy, ale také sklo. Právě ta skleněná výplň patří k tomu nejlepšímu, co v celém seriálu najdeme – alespoň pokud jde o výtvarnou stránku věci.
V příhodě Rychlé šípy začínají hru o totem (č. 216) pan Fischer nakreslil opravdu nádhernou borovici, to je vidět na první pohled. Ale všimli jste si někdy toho pána v pozadí na druhém obrázku? Když nepočítám tu husu, tak je to díky fajfce jeden z mála nezostuzených kuřáků v seriálu… Ale vraťme se k tomu borovému lesu a přiznejme si, že v něm jako střelivo všichni používají smrkové šišky (příhoda Rychlé šípy objevují totem č. 217).
Víc než zdařile byl graficky znázorněn zvuk výstřelu v příběhu Rychlé šípy a střelná zbraň (č. 219). A následný zmatek, kdy nikdo neví kudy kam, ale všichni touží zmizet…
Nádherný višňový třešňový sad najdeme v zajímavé epizodě Rychlé šípy radí: Nepijte na ovoce! (č. 221) Prohlédnout si zde můžeme i defekt, kdy chybí malé části dvou obrázků. Dobře vidět je to na Mirkovi a Červenáčkovi, jimž chybí část obličeje. Jako kdyby obrázky někdo nařízl, nebo vystřihl. Původně ale epizoda vyšla celistvá, v pořádku.
To už se však blížil zánik Vpředu. Ale o tom až zase příště…
Seznam použité literatury
- FOGLAR, Jaroslav (1999). Rychlé šípy. 2. vyd., Praha, Olympia. ISBN 80-7033-565-3.
- MALÁ, Alena (ed.) (2003). Slovník českých a slovenských výtvarných umělců 1950–1998, sv. 11, Pau-Pop. 1. vyd. Ostrava, Výtvarné centrum Chagall. ISBN 80-86171-16-7.
- NOSEK, Václav (1999). Jestřábí perutě. 1. vyd., Praha, Olympia. ISBN 80-7033-618-8.
- Zahady.info [online] (2015–2018). [cit 2019-10-27]. Stará vydání jednotlivých příběhů Rychlých šípů.